Reklama
 
Blog | Petr Zvěřina

Česko dále hledá superstars, aneb co odkrývá jedno špatné gesto

Politika obsahuje paradox. Zpravidla se zabývá složitými a komplexními problémy. Ta demokratická většinou vypadá nudně, je založená na kompromisech, které postrádají lesk a charisma.  K politice ovšem stejnou měrou patří i jednoduchá a přímočará gesta, která ve zkratce popisují jejich nositele a propůjčují jim následně silnou image, nebo naopak slouží jako milníky jejich cesty do politického důchodu.

Svou nedávnou akcí na poli spravedlnosti zahodil současný český premiér jednu velikou příležitost a momentum, které se nebude opakovat.

Technicky vzato byl jen odvolán ministr, tedy rutinní věc. Ovšem na symbolické rovině se promítá několik velkých historických konstelací: vypjatá atmosféra, kdy se po několika dekádách letargie a „spánku“ v Česku probouzí opravdová politická a právní uvědomělost a hrdost. Objevují se a přibývají lidé, kteří svými činy navracejí váhu slovům a pomáhají znovu vytvářet atmosféru soudržnosti, férovosti a národní hrdosti. Paralelně s tím vnímají hlavní politické strany tuto situaci přesně opačně, dochází jim totiž čím dál více v ostrých barvách,  že končí jedna etapa, během níž si na státní útraty z Česka vytvořili malé Eldorádo. Nejde ale jenom o ekonomické ztráty, byť ty teď působí  jako hlavní katalyzátor. V dlouhodobé rovině jde o naleptání důvěry mezi státem a občany, o potrhání důvěry v to, že stát jedná v podstatě jako rozumný a spravedlivý hospodář. Před námi se odehrává jedno z největších politických témat posledních několika dekád, kdy se fakticky osmělují lidé a chtějí „svůj stát zpátky“. Pod tímto heslem nechtějí nic více než to, aby stát dodržoval svá vlastní pravidla a spravedlnost byla opět slepá vůči všem, bez rozdílu.  Dlouhodobá diskreditace faktické rovnosti před zákonem, fundamentálního principu našeho ústavního zřízení, bude současné strany hodně bolet a splácení účtů přichází.

Premiér předně vyvolal pochybnosti. V napjaté době, kdy se prolamují ledy nefunkčnosti sebeobrany státu před svými tuneláři, lze těžko učinit silnější gesto, než odvolat progresivního ministra spravedlnosti, který tyto procesy zaštiťoval, s nedůvěryhodným a nepochopitelným odůvodněním. Násobeno stylem a rychlostí přináležícím kritickým okolnostem. Lze z toho odvozovat, že situace pro premiéra (a prezidenta) kritická opravdu  je. Bez důvěryhodného a silného prohlášení, které bylo na místě, zanechalo toto gesto pochyby a spekulace, následované zpochybňováním čerstvého fenomenálního úspěchu formující se ikony boje s korupcí Lenky Bradáčové v různých článcích napříč médii. To vše nepřímo potvrzuje ty nejpesimističtější odhady o míře zkorumpovanosti nejvyšších politických pater a jejich současném panickém strachu z toho, že bublání českého potůčku se vzedme do otevřených peřejí, které, jak je známo, vynáší na světlo bahno a písek ode dna.

Reklama

Stát je jenom tak životaschopný a silný, nakolik jsou životaschopní a silní jeho jednotliví občané. Po dvou generacích, které zažily totalitní režimy, se svými ministerstvy propagandy, a nyní jedné generaci, která zažila dobu divoké svobody, privatizace, tunelování a pozvolného usazování státních struktur, se otevírá příležitost k jejich pročištění u umravnění. Je čas si ověřit, jestli byl současný politický systém nastaven životaschopně a je schopný vnitřní sebeobrany. To, co je nyní ve hře, není malá věc. Jde o potenciálně jeden z pilířů budoucí české politiky a identity, na jehož základě se může vytvářet a vyvíjet identifikace občanů se svým státem. Netřeba dodávat, že je v zájmu státu, aby byl tento vztah pevný a intenzivní.

Ve hře je důležitější věc než růst HDP či zpackaný rozvoj školství, byť to jsou důležité věci. Bez důvěry občanů ve svůj stát a právní instituce, bez občanské sounáležitosti na tom založené, nelze demokratický stát provozovat. Nedůvěra vůči politice a politikům úzce souvisí i s nedostatkem pozitivních hrdinů. Ti dosavadní byli „bezzubí hrdinové“, kteří budili pouze opatrné nadšení, následované apatií a pocitem vlastní bezmocnosti. Tato země musí být touhou po skutečných hrdinech vyprahlá. Proč by jinak skoro každý nadšeně sledoval české filmové pohádky, ve kterých dobro pravidelně vítězí nad zlem a zemi vládnou spravedliví a moudří králové. Je čas sobě i Evropě připomenout, že v Čechách jsou odvážní učitelé, vojáci, policisté a soudci, a určitě i politici. Dejme jim příležitost a šanci a vytvořme si z nich nové hrdiny a vzory. Přestaňme na ně jen nostalgicky vzpomínat při reprízách Četnických humoresek či amerických filmů a podpořme čestné lidi, kteří jsou na svém místě, všemi dostupnými prostředky.

Doba dozrála k tomu, aby se Češi odpoutali od teorií o „českém údělu a povaze“, které přispívají k pasivitě, a které z velké míry jen odráží apologetické názory našich bývalých vůdců, kteří jimi zakrývali vlastní selhání.  Začněme své politické představitele kriticky zkoumat, a pokud tito selžou, dejme jim to patřičně najevo. Žádné další lámání morálky a ducha společnosti se nemusí přihodit za předpokladu, že selhání svých politiků nepřijmeme, a odpovědnost za osud této země nepustíme ze svých rukou. V době sociálních sítí je to jednodušší, než kdy dříve. Příkladů a hrdinů z české historie máme bezpočet, jen byly předchozími režimy upozaděny a pozapomenuty.